Vlečné parníky na Vltavě a Labi

Kde jsou ty časy, kdy mezi Prahou a Ústím nad Labem bylo denně vídat mohutné vlečné parníky s černým trupem a vysokými dýmajícími komíny, které táhly dva tři nákladní čluny. Zůstával za nimi štiplavý černý kouř, ale také vůně páry a bramboračky a guláše z lodní kuchyně. A v srdcích lidí na březích, zvlášť těch klukovských, romantická představa moří a přístavů. Kde jsou ty doby, kdy jezní na zdýmadlech sotva našli čas mezi proplavováním těch lodí, aby si v klidu vykouřili fajfku, posekali kus trávníku kolem plavebních komor nebo něco nabarvili nebo namazali. Tolik těch lodí bývalo! A teď? – škoda mluvit. Kde jsou ty časy, kdy ženské v povltavských vesnicích hlídaly, kdy z dálky zazní parní píšťala parníku, aby honem vytáhly z trouby kastrůlky s teplým obědem a spěchaly s nimi na komoru nebo na přívoz, aby je tam předaly svým mužským v posádkách těch lodí. A kde jsou ty krásné, prosluněné, nekonečné letní dny, kdy stejně dychtivě čekali zdejší kluci na objevení se parníku v zátočině řeky, aby se s pokřikem „už jedééé“ vrhli do vody, vyšplhali na některý, až po okraj naložený člun a pak se na něm hrdě svezli pár kilometrů. To byla ta nejbáječnější prázdninová zábava kluků z vesnic na Hořínském kanále, kde lodě pluly tak blízko břehu a protahovaly se těsně pod nízkými mosty. Určitě se to nesmělo, ale byla to zábava i jejich otců a dědů, a tak posádky přivřely oči. To všechno už dávno odvál čas a pokrok. Parníky a čluny skončily v hutích, muži z posádek na hřbitovech. Pamětníků zůstalo už jen poskrovnu, a u nich hrsti fotografií. Aby tyto krásné parníky „péčka“ přece jen neklesly do hlubin času, pokusili se autoři – jeden z nich technik mající právě „péčka“ v padesátých letech u plavby na starosti, druhý tehdy konstruktér v pražské loděnici, mající občas s „péčky“ co do činění – historii těchto parníků zachytit písmem i obrazem.